Buňky z pupečníku ve výzkumu: kde všude by mohly v budoucnu pomáhat?

Pupečník po porodu obsahuje nejen krev, ale také tkáň bohatou na zajímavé buňky. Vědci zkoumají, zda by jednou mohly pomáhat při obnově poškozených tkání, tlumit zánět nebo omezovat vznik jizev. Výzkum se týká například poruch plodnosti, Parkinsonovy nemoci nebo některých onemocnění jater. Většina těchto možností je ale zatím pouze ve fázi výzkumu.

Pupečník není jen zdrojem pupečníkové krve

Pupečníková krev obsahuje především krvetvorné kmenové buňky. Ty se již desítky let používají při léčbě některých závažných onemocnění krve a imunitního systému.

Zajímavé buňky ale obsahuje také samotná tkáň pupečníku. Uvnitř se nachází rosolovitá hmota nazývaná Whartonův rosol, která chrání pupečníkové cévy během těhotenství.

Právě z této tkáně lze získat takzvané mezenchymální stromální buňky, zkráceně MSC. Někdy se jim zjednodušeně říká také mezenchymální kmenové buňky.

Tyto buňky vědce zajímají hlavně proto, že mohou:

• pomáhat tlumit zánět,
• podporovat přirozenou obnovu poškozených tkání,
• omezovat nadměrné jizvení,
• uvolňovat látky, které pomáhají okolním buňkám přežít a správně fungovat.

Neznamená to, že by se po podání automaticky změnily například v novou nervovou, jaterní nebo srdeční tkáň. Jejich hlavní úloha může spočívat spíše v tom, že do okolí vysílají užitečné biologické signály a podporují vlastní opravné procesy organismu.

Červencový odborný přehled skupiny FamiCord shrnuje několik oblastí, ve kterých se tyto buňky v současnosti zkoumají.

Mohly by pomáhat při některých poruchách plodnosti?

Jednou ze sledovaných oblastí je reprodukční medicína, tedy léčba problémů spojených s početím a těhotenstvím.

Buňky z tkáně pupečníku se zkoumají například u žen se:

• syndromem polycystických vaječníků,
• předčasným oslabením nebo selháním činnosti vaječníků,
• příliš tenkou děložní sliznicí,
• srůsty uvnitř dělohy.

Výzkum probíhá také u některých příčin mužské neplodnosti.

Vědci předpokládají, že by buňky mohly pomáhat hlavně tím, že omezí zánět, chrání poškozené buňky a podporují obnovu tkání. Zkoumají se také velmi malé částice, které buňky přirozeně uvolňují. Tyto částice fungují trochu jako „balíčky se zprávami“, kterými buňky ovlivňují své okolí.

Několik menších studií již proběhlo, další stále pokračují. Zatím ale není dostatek důkazů, aby se léčba pomocí MSC mohla považovat za běžnou součást léčby neplodnosti.

První studie u nadměrného jizvení

Pokud se poraněná tkáň nehojí správně, může v ní vzniknout příliš mnoho tuhého vaziva. Tomuto procesu se říká fibróza. Jednoduše řečeno jde o nadměrné jizvení, které může omezovat správnou funkci postiženého místa nebo celého orgánu.

V roce 2026 byla zveřejněna první malá studie, při které vědci podali buňky z Whartonova rosolu mužům s opakovaným zúžením močové trubice.

Zúžení močové trubice často způsobuje právě zjizvená tkáň. Pacientům může ztěžovat močení a po běžném zákroku se někdy znovu vrací.

Do studie bylo zařazeno jedenáct mužů. Lékaři jim nejprve zúžené místo rozšířili a o několik dní později do něj aplikovali MSC.

Během šesti měsíců nebyly zaznamenány závažné nežádoucí účinky. To je důležitá první informace o bezpečnosti postupu. Studie ale byla velmi malá, a proto zatím nedokáže spolehlivě ukázat, zda léčba skutečně zabrání opětovnému vzniku zúžení.

Výzkum u Parkinsonovy nemoci

Parkinsonova nemoc postupně poškozuje nervové buňky v mozku, které vytvářejí látku zvanou dopamin. Dopamin pomáhá řídit pohyb. Jeho úbytek může způsobovat třes, ztuhlost, zpomalení pohybu nebo potíže s rovnováhou.

Současné léky dokážou řadu příznaků zmírnit, nemoc ale zatím neumějí zastavit.

Vědci proto zkoumají, zda by buňky z pupečníku mohly pomáhat chránit zbývající nervové buňky. V laboratorních pokusech a studiích na zvířatech se ukazuje, že látky uvolňované těmito buňkami mohou:

• mírnit zánět v mozku,
• chránit nervové buňky před poškozením,
• pomáhat buňkám lépe hospodařit s energií,
• podporovat přirozené opravné procesy.

Probíhají také první klinické studie u pacientů. Zatím však není prokázáno, že by léčba pomocí MSC dokázala Parkinsonovu nemoc zastavit nebo dlouhodobě zpomalit.

Mohou ovlivňovat také nemocná játra?

Další oblastí výzkumu jsou chronická onemocnění jater. Dlouhodobě poškozovaná játra se mohou postupně zjizvovat. Toto zjizvení, tedy fibróza, zhoršuje jejich funkci a může vytvářet prostředí, ve kterém snáze vznikají další komplikace.

V laboratorních studiích se ukazuje, že buňky z pupečníku mohou uvolňovat látky, které:

• podporují obnovu jaterní tkáně,
• omezují některé procesy spojené s jizvením,
• ovlivňují zánětlivé prostředí v játrech.

Zkoumá se také jejich působení v okolí nádorových buněk u rakoviny jater. Výsledky pocházejí především z laboratorních a zvířecích studií, takže zatím nejde o léčbu používanou u pacientů.

U nádorových onemocnění je navíc nutná mimořádná opatrnost. Prostředí kolem nádoru je velmi složité a před případným použitím buněk je potřeba bezpečně prokázat, že nemohou za určitých okolností nádorovým buňkám naopak pomáhat.

Od laboratorního pokusu k běžné léčbě vede dlouhá cesta

Když se objeví zpráva o nadějném výzkumu, může působit dojmem, že nová léčba bude brzy dostupná. Ve skutečnosti ale vývoj obvykle trvá mnoho let.

Nový léčebný postup musí projít několika kroky:

1. Laboratorní výzkum – vědci sledují působení buněk v laboratorních podmínkách.
2. Studie na zvířatech – ověřuje se účinek a možná rizika v živém organismu.
3. První studie u lidí – jejich hlavním cílem bývá zjistit, zda je postup bezpečný.
4. Větší klinické studie – porovnávají novou léčbu se současnými postupy a ověřují, zda pacientům skutečně pomáhá.
5. Schválení léčby – až poté může být metoda za určitých podmínek zařazena do běžné medicíny.

Většina možností popsaných v tomto článku se dnes nachází v prvních fázích výzkumu. Některé již byly vyzkoušeny u malého počtu pacientů, stále ale nejsou běžně dostupnou léčbou.

Budou se používat vlastní, nebo darované buňky?

Také je důležité rozlišovat mezi vlastními a darovanými buňkami.

Autologní buňky pocházejí přímo od člověka, který je později dostane.
Alogenní buňky pocházejí od jiného dárce.

V řadě současných studií se používají buňky od vybraných dárců. Ty se zpracují, namnoží v laboratoři a připraví jako léčivý přípravek pro více pacientů.

Nelze proto předpokládat, že každá budoucí léčba bude využívat právě vlastní tkáň uloženou při narození. To bude vždy záležet na konkrétním onemocnění, typu léčby a výsledcích dalšího výzkumu.

Co tedy znamená uchování tkáně pupečníku?

Uchování tkáně pupečníku není zárukou, že ji dítě v budoucnu využije. Není ani příslibem léčby některého z onemocnění popsaných v tomto článku.

Znamená především zachování vlastního biologického materiálu, který obsahuje zajímavé buňky. Zda jej bude někdy možné využít, bude záležet na mnoha okolnostech – například na vývoji medicíny, typu onemocnění, kvalitě uchovaného materiálu a pravidlech platných v době případné léčby.

Současný výzkum však ukazuje, že pupečník není jen tkáň, která po porodu ztratila svůj význam. Může být zdrojem buněk, které vědcům pomáhají hledat nové možnosti pro regenerativní medicínu – obor zaměřený na obnovu a podporu poškozených tkání a orgánů.